Dva roky utekly jako voda a podařil se nám druhý zázrak. Celé těhotenství bylo náročnější. Bohužel se mi udělal i dost velký břišní rozestup, takže jsme se Simčou řešily cvičení na podporu břišních svalů a podvazování bříška pro úlevu. Přípravy probíhaly stejně jako u Arturka a opět si i naše druhé dítě dávalo na čas a ani dva dny po termínu žádný náznak, že by se něco dělo.
Tentokrát jsem ale byla klidnější a věřila jsem, že to dobře dopadne. V nemocnici jsme se opět domluvili, že pokud se to samo do tří dnů nerozjede, že mě hospitalizují. Ale naštěstí rozjelo. Opět nad ránem začaly přicházet první kontrakce. Ty jsem se snažila ještě zaspat, abych nabrala sílu. Po zkušenostech s prvním dlouhým porodem jsem chtěla co nejdéle vydržet doma a co nejvíce šetřit síly. Kolem 9 hodiny ráno už kontrakce dostaly pěknou pravidelnost, já jsem nabalila syna k rodičům na hlídání a po jeho odjezdu jsem si šla dát horkou vanu, abych to pěkně podpořila a zvládla tentokrát porodit aspoň do těch 6-8 hodin.
Po telefonu jsem všechno konzultovala se Simčou. Po vaně jsem si udělala napářku a to už kontrakce začínaly opravdu sílit. Pořád jsem se snažila vybavit jak to bylo u syna a srovnat tu sílu, jestli bychom už neměli raději vyjet do nemocnice. Telefonovat už jsem moc nezvládala, takže vše tlumočil manžel a já si začínala uvědomovat, že už začínám cítit tlak na zadek. V tomto okamžiku už se to mě i Simči začínalo zdát podezřelé, ale pořád jsem si říkala, vždyť je to jenom chvilka, to se ti jenom zdá, že už je to tak silné... Ale pro klid duše jsme se domluvili, že Simča přijede, zkontroluje mě a podle situace buď ještě zůstaneme doma nebo už pojedeme do porodnice. V zápětí na to mi praskla voda a já tušila, že už je pozdě. Kontrakce, které přicházely už byly tak obrovské, že jsem nemohla nic dělat. Zaklekla jsem k posteli (tělo to tak samo chtělo) a přijímala jednu vlnu za druhou a soustředila se na malou. Manžel volal záchranku. Za pár minut všichni přijeli, první Simča, vzápětí sanitka. Po zkontrolování bylo všechno jasné, rodíme.
Vůbec nevím kolikrát jsem musela zatlačit, všechno ale plynulo přirozeně, samo. Tělo i malá přesně věděly, co mají dělat. V pozadí jsem vnímala uklidňující hlas Simči, která mi pomáhala chránit hráz a přivedla naší Agnesku o půl 12 na svět.
Věřím, že když k nám jela, ani v nejdivočejších snech si nepředstavovala, že bude rodit.
Ale osud to tak nejspíš chtěl.
Byla naprosto klidná, vyrovnaná, jestli měla nějaké obavy, tak na ven nedala profesionálně nic znát. Její tichý, vyrovnaný hlas a ty správné slova působily jako balzám na duši. Mockrát za to velké díky!!!
Myslím si, že silnější zážitek už v životě asi nezažiju. Děkuji osudu, andělům nebo kdo v tom má prsty, že všechno v pořádku dopadlo, že se vše dělo asi tak nějak, jak mělo a intuice nás všech fungovala 100%.
